Nový rok si žádá nový blog. Již pár dní mi mozek neustále podsouvá tuto myšlenku. Veroniko, tak něco napiš! Starý rok je fuč a je potřeba rozvířit energii toho nového. Poslední čtvrtka roku je u nás vždy pochopitelně velký shon a presssss. Letos nás ale musím pochválit, jak jsme toto náročné období zvládli. Třetí a nejmenší pec, kterou jsme pořídili na jaře, jsme plně využili a do ní investované peníze se vrátili v podobě klidnějšího předvánočního maratonu. V největší peci jsme pálili objemově velké zboží, v prostřední pouštěli ob den přežah (1. výpal) a nejmenší pec jsme zapínali vždy, když dopálila některá z těch větších. Procesy na sebe skvěle navazovaly a i navzdory tomu, že se naše děti střídaly v nemocech jak na běžícím páse, občas jsme museli absolvovat nějakou tu školní karanténu nebo ustát nemoc jednoho z nás dvou, stíhali jsme objednávky odesílat podstatně rychleji než v loňských letech.
Vyrábět a prodávat svoji vlastní tvorbu je docela velká zodpovědnost. Nedávno mi došlo, že to, do čeho jsme se pustili - postupné překračování hranic svých dovedností - nebylo a není úplně snadné. Snažíme se mít široký záběr výrobků současně s velkou nabídkou barev a nové výrobky dále vyvíjet, což s sebou přináší neustálý přehled toho, co nám kde ubývá, nebo už akutně dochází:) Jednoduše, být neustále o krok dopředu. Je to naprosto jiný přístup, než když prodejce zboží nakoupí a dále prodává nebo nejdříve produkt vyrobí a poté nabídne k prodeji. Jelikož není v našich silách mít všechno zboží skladem ve všech nabízených barvách, musíme být velmi pružní, mít přehled a dokázat vyrobit rychle zboží v požadované poptávce, top kvalitě a současně dodržet slíbenou výrobní lhůtu. Nebudu lhát, když řeknu, že je to někdy o prsa. V tomto celém procesu jsem já ta, která nosí v hlavě minimálně deset posledních objednávek pomalu i se jmény zákazníku a Robert ten, co hlídá, aby celý kolos výroby do sebe zapadal.
Občas mě přepadnou chmury, jestli naší práci nevěnujeme až přespříliš, jestli je náš čas spravedlivě rozdělený mezi více činností, které člověka obohacují a inspirují. Jestli se dostatečně věnujeme dětem nebo sami sobě. Odpovědět si jednoznačně nedokážu, ale v souvislosti s mými úvahami vzpomínám na svojí babičku, která prodávala domácí kravské mléko. Měla několik stračen a každé ráno musela brzy vstát, aby je podojila a poté mléko zpracovala. Mě obvykle probudilo až hlasité bouchání nádob, které do sebe narážely, když je důkladně umývala. Vyšla jsem na dvůr, pohladila kočku Lízu, několik nových koťátek, pozdravila fenku Terezku, prošla jsem kolem kvokajících slepic, nakoukla do prasečáku, abych po zbytek dne cítila tento typický zápach ze svých vlasů, a cestou zpět jsem letmo zkontrolovala koně Maroša. Po zbytek dne u babičky zvonili místní obyvatelé, aby jim naplnila konvičky domácím bílým mokem. Až když jsem byla starší, došlo mi, že si babička nemůže vzít dovolenou, být nemocná nebo si jednoduše přispat. Když ale vyšla na dvůr, seběhly se k ní všechny kočky, koťata a psi, krávy jí vítaly z maštale a slepice byly v pozoru u plotu. Takový byl život na jedné moravské dědině. Takový život částečně formoval i mě, ať si to už přiznám nebo ne. Určitá lehkost bytí, ale i hodiny obětované cestě, po které jdu. Když se zadaří, budou jednou děti našich dětí vyprávět o regálech naplněných keramikou a rukách špinavých od hlíny. A nebo taky ne a i to je v pořádku:)
Tento rok vám chceme představit nový produkt, který je zcela odlišný od těch současných. Vše se pomalu chýlí ke konci a my se, lehce nervózní, moc těšíme, až vám jej ukážeme. Robert na něm pracuje s přestávkami asi dva roky. Ještě je sice kus práce před námi, ale produkt jako takový jde do svého finále. Bude toho více, co jsme pro vás na letošek připravili, ale o tom až někdy jindy.
Přeju nám všem, ať se nám tento nový rok vydaří!
