Když mi bylo asi 8 let, začala jsem šít oblečky na Barbie panenky. Měla jsem velkou krabici od prášku na praní (byl to Ariel, což v té době bylo fakt terno
), do které jsem všechny ušité oblečky schovávala. Největší problém byl s šitím kalhot. Barbíny měly zatraceně dlouhé nohy, tehdy ještě nemohly chuděry ohýbat kolena, a tak výroba jedněch kalhot zabrala opravdu nějaký ten čas. Pravidelně jsem zapomínala přičíst materiál na sešití, sešívala lícovou stranu místo rubové, neměla jsem pořádný střih, takže panence lezla půlka zadku, nebo jsem měla v pase málo místa na gumu. Frustrace po několika takových pokusech byla veliká obzvláště tehdy, pokud jsem měla výjimečnou látku pouze na jeden takový pokus.
), do které jsem všechny ušité oblečky schovávala. Největší problém byl s šitím kalhot. Barbíny měly zatraceně dlouhé nohy, tehdy ještě nemohly chuděry ohýbat kolena, a tak výroba jedněch kalhot zabrala opravdu nějaký ten čas. Pravidelně jsem zapomínala přičíst materiál na sešití, sešívala lícovou stranu místo rubové, neměla jsem pořádný střih, takže panence lezla půlka zadku, nebo jsem měla v pase málo místa na gumu. Frustrace po několika takových pokusech byla veliká obzvláště tehdy, pokud jsem měla výjimečnou látku pouze na jeden takový pokus.Krabice se po množství nepovedených pokusů začala plnit padnoucími, voňavými oblečky, které jsem na panenky oblékla i bez pomoci amputace jednotlivých částí končetin (a že to barbíny umí), a ve mně narůstala obrovská radost, že něco umím.
Když se dívám na tuto fotku, jsem krapet pyšná na Roberta, co umí on. Přinese domů bednu plnou vypínačů a vybíráme, který kam umístíme. Tváříme se přitom, že o nic nejde, protože tyto malé porcelánové placičky držíme v rukou často při jejich výrobě a nějak už to pro nás přestalo být výjimečné. Ale opak je pravdou. Jde o dost! Jde totiž o výjimečné vypínače a talentovaného Roberta
